Nejdůležitější věc, která se vyučuje v sebeobraně, je časová osa konfliktu. Časová osa nám zjednodušuje pochopení vývoje konfliktu, který může nastat v různých situacích a vzdálenostech od problémů. Je to taková vstupní brána do světa sebeobrany a jejího pochopení.

V základu se časová osa rozděluje na pět částí, vzdáleností neboli kružnic, od nejvíce vzdáleného místa od konfliktu přes komunikaci s útočníkem až po vlastní techniky, tedy okamžik, kdy je nezbytné okamžitě jednat. Těmito částmi jsou prevence, což je největší kružnice časové osy, dále bezpečné chování, deeskalace konfliktu, kdy už s dotyčným agresorem komunikujeme, a pokud selže komunikace, tak nastává další část, což je preemptivní útok či obrana, a poslední jsou samotné techniky, kterých využijeme, pokud nevyjde nic z předchozího nebo je útok velice nenadálý. Jde tedy o určitý soubor znalostí a dovedností, jejichž dodržováním a používáním výrazně snižujeme riziko dostat se do krizových situací, at už se jedná o krádeže, obtěžování, napadení, znásilnění apod.

Prevence znamená chovat se tak, aby se člověk do krizových situací vůbec nedostal. Největším problémem dnešní doby je, že spousta lidí si vůbec nepřipouští nebo ani neuvědomuje, že by se vůbec někdy mohli dostat do nějaké krizové situace a být třeba napadeni nebo znásilněni. Pokud se takovýchto lidí zeptáte, co by dělali v konkrétní krizové situaci, tak nejčastější odpovědí je, že si určitě nějak poradí nebo že se jim přeci něco podobného nemůže stát, bohužel opak bývá pravdou.

Základem prevence je tedy připustit si fakt, že se nám může něco stát. Prevence také znamená, že pokud vidím před sebou něco podezřelého, čímž může být skupina lidí, kteří se navzájem pobuřují, opilci, lidé bez domova, narkomani, tmavá osamocená ulička, noční park či les nebo zkrátka situace, která nevypadá zcela bezpečně, tak podezřelé místo obejdu jinou bezpečnější cestou, abych se vyvaroval případnému konfliktu a jeho následkům. Nejhorší chybou je vejít přímo do těchto situací a doufat, že se nic nestane. Tuto část by měl znát každý člověk, díky čemuž by se v mnoha případech velice snadno dalo vyhnout krizové situaci.

Bezpečné chování je ta část, kdy už se člověk do krizové situace dostal, ale nedochází zde k fyzickému napadení. Může se jednat například o sledování, kdy si různými způsoby můžete ověřit, že vás opravdu někdo sleduje, kde bohatě stačí přejít několikrát a nesmyslně na druhou stranu chodníku, zastavovat a sledovat, zda potencionální útočník také zastavuje, případně, zda-li se ohlíží v případě možného napadení, kdy si kontroluje okolí, jestli se někdo nedívá a nejsou poblíž svědci. V takovéto situaci bývá nejjednodušší sebeobranou útěk nebo případná komunikace s dotyčným útočníkem, kdy už se dostáváme do deeskalace konfliktu.

Pokud selže prevence či bezpečné chování, případně je situace taková, že agresor je u nás velice blízko nebo už s námi hovoří ve stylu provokací a urážek, nastala část deeskalace konfliktu. Lidé, kteří nevědí, jak v takové situaci jednat, komunikovat a chovat se, většinou buď tzv. zmrznou, kdy mozek situaci vyhodnotí jako neznámou, a jelikož člověk se doposud se situací nesetkal, tak neví jak jednat, nebo situaci vyeskalujou a přidají se sami nevědomky do konfliktu neadekvátní komunikací. V této fázi časové osy lidé nejčastěji chybují a nevědí, jak se správně zachovat a komunikovat s agresorem. Odpovědí na agresi bývá agrese, která následně vyústí ve fyzické napadení a v nejhorším případě i smrt. Je potřeba v těchto situacích zachovat klid a nesnažit se reagovat a odpovídat na provokaci a jednání agresora.

Nejzákladnější pravidlo je, že pokud je agresorem člověk rozčílený, jedná pod silnými emocemi a hlasitě křičí, tak je potřeba tohoto člověka uklidňovat a občas se snažit vyvolat v něm pocit viny. Nemusí to totiž být nějaká špatná osoba, pouze mohl mít dotyčný velmi špatný den, který si poté vylil na nás, a proto je důležité zdržet se veškeré provokace, která by ho mohla více rozčílit. Ovšem každý člověk je ojedinělý svým chování, takže uklidňovat agresora nemusí vždy platit ba naopak to může vést k eskalaci násilí.

Opačnou variantou, kdy agresor vystupuje jako suverén, který si jde jasně za svým cílem, hovoří velice pohrdavě, urážlivě, ale neprojevuje známky silně se projevujících emocí, je důležité jednat rázně, se zvýšeným hlasem, ale zbytečně nekřičet, ukazovat odhodlanost se bránit a jasně udávat příkazy, aby se k nám dál už nepřibližoval, jinak se budeme bránit.

Předposlední část časové osy konfliktu je preemptivní útok nebo obrana. Do této situace se jakožto obránci dostaneme ze dvou důvodů. Prvním důvodem je selhání veškeré deeskalace konfilktu v předchozí části, kdy může nastat chyba v komunikaci a nepodaří se nám agresora uklidnit, nebo je konflikt příliš vyhrocený a deeskalace je neúčinná. V tuto chvíli budeme provádět preemptivní útok, to znamená, že my zahájíme opatření, aby nedošlo k napadení a našemu zranění. Velmi častým mýtusem je, že obránce musí inkasovat první úder, aby se mohl bránit, ovšem tento úder může být zároveň i poslední, proto je třeba jednat dříve, než první rána padne. V praxi to znamená, že obránce začne protiútok z důvodu sebeobrany, kdy agresor neuposlechl naše pokyny, které jsme mu jasně dávali najevo, nevnímal to, že nechceme násilí a zároveň jsme agresorovi dali jasný prostor na odchod z této konfliktní situace, ale ten toho nevyužil. V téhlé chvílí máme právo se bránit útokem.

Druhým důvodem je, že ona nebezpečná situace okamžitě nastane, obránce nemá možnost útok deeskalovat slovně, a tak je nucen se okamžitě bránit, tedy využít preemptivní obrany. V této situaci to znamená, že musíme jednat co nejdříve na útočníkovo napadení. Nejčastěji to bývá různé zablokování úderu nebo kopu, sražení rukou, kdy nás chtěl útočník chytit případně škrtit, nebo vychýlení protivníka z možného pokračování útoku. V případě obránce je útok nutný zastavit, tedy využívá všeho, co se na kurzu sebeobrany naučil a okamžitě po obraně se vrací s protiúderem. Ve chvíli, kdy útok nepokračuje nebo netrvá, naše obrana končí a my utíkáme do bezpečí.

Poslední částí časové osy jsou sebeobranné techniky. Tato situace naskytne ve chvíli, kdy nás útočník okamžitě napadá a snaží se nás různě omezovat chycením kolem těla, krku, případně nás udeří nebo kopne. Je zapotřebí využívat všech znalostí, které člověk má, a okamžitě se bránit všemi možnými dostupnými prostředky a technikami. Využíváme všech naučených úderů a kopů k odvrácení násilí ze strany útočníka, případně sebeobranných technik, které nám značně pomůžou útočníka zastavit a odvrátit tak hrozící následky. Po úspěšné sebeobraně se snažíme dostat do bezpečí, ideálně kamkoliv mezi lidi, kde se můžeme snadno ztratit, případně vlézt do nějakého obchodu, odkud budeme volat policii, a poté známým co se děje a kde se nacházíme. V této pozici setrváme až do příjezdu pomoci.